Astrosféra: Hvězdné nebe nad námi
Představte si, že se můžete podívat na hvězdné nebe očima sondy GAIA, která zmapovala více než miliardu hvězd v nejbližším kosmickém okolí naší planety. Právě to umožňuje Astrosféra (nar. 2024) – hvězdný globus, jehož povrch pokrývá nebývale detailní textura pozemské noční oblohy. Studovat přitom můžete i ty její části, které z České republiky nikdy nespatříte a museli byste za nimi cestovat až na odlehlou jižní polokouli. Jako první vaši pozornost nejspíš upoutá zářivý pás Mléčné dráhy, do něhož se zakusují temná oblaka mezihvězdného plynu a prachu.
Snadno rozpoznatelné je i Velké a Malé Magellanovo mračno, dvojice nepříliš vzdálených trpasličích galaxií, jež na obloze vypadají jako kousky utržené z Mléčné dráhy. Ztvárnění nejjasnějších hvězd včetně jejich barevných odstínů pak vychází z digitálního systému SkyExplorer v3, jenž stojí i za oblohou brněnského digitária. Kromě hvězd je tu ale i další prvek – lidským zrakem nepostřehnutelná oranžovočervená oblaka žhnoucího vodíku. Do temné Astrosféry vnášejí dynamiku. A stejnou roli hrají i ve vesmíru skutečném. Jsou totiž místy, v nichž se rodí horké a extrémně svítivé hvězdy. Podkladem pro tuto vrstvu byly přehlídka MDW Sky Survey*) a snímky rakouského astrofotografa Geralda Rhemanna.
Temnalóna: Naše planeta nikdy nespí
Když se podíváme na Zemi z vesmíru v noci, zjistíme, že nikdy „nezhasíná“. Naopak – září na ní miliony zdrojů umělého světla. Právě ty zobrazuje takzvaná Temnalóna (nar. 2023). Vidíme na ní osvětlené metropole, dálnice proplétající se kontinenty, přísně střežené hranice mezi státy i silná svítidla obřích rybářských lodí. A co přírodní zdroje světla? Z těch se do mapy dostal pouze prstenec polárních září u severního a jižního zemského pólu. Naopak chybí jiné krátkodobé jevy jako blesky, noční svítící oblaka nebo rychle prolétající meteory – ty jsou příliš pomíjivé na to, aby se na modelu zobrazily.
Temnalóna vznikla na základě měření z družice Suomi NPP, která krouží kolem Země ve výšce zhruba 800 kilometrů. Je vybavena přístroji, které dokážou zachytit noční světla s nebývalou přesností. Aby však mohla vzniknout celosvětová mapa noční Země, bylo potřeba shromažďovat data po celé tři týdny, během nichž družice 312krát přeletěla oba zemské póly a nasbírala neuvěřitelných 2,5 terabajtu dat. Výsledek? Pohled na noční tvář Země – naši planetu, která opravdu nikdy nespí.
Heliosféra: Nejdůležitější hvězda
Úchvatný a do detailu propracovaný portrét Slunce, jak ho běžně nemáme šanci spatřit – ale o to víc ohromující. Přesně to nabízí Heliosféra (nar. 2022), model naší denní hvězdy vytvořený na základě pozorování v ultrafialovém oboru elektromagnetického spektra. Právě na těchto vlnových délkách se odhalují jinak skryté jevy, které Slunci dodávají na dramatičnosti: ohromné erupce horkého plazmatu nebo tmavé filamenty – tedy chladnější sluneční hmota ve tvaru tenkých vláken – nebo rozsáhlé koronální díry, z nichž proudí sluneční vítr do okolního vesmíru.
Základem pro Heliosféru byla data z americké sondy Solar Dynamics Observatory, která dokáže sledovat Slunce na různých vlnových délkách – od měkkého rentgenového záření až po viditelné světlo. A jak vznikla finální podoba Heliosféry? Bylo potřeba projít archiv NASA a vybrat z něj přesně 84 750 surových snímků pořízených na konci roku 2014. Zpracování zajistila metoda navržená profesorem Miloslavem Druckmüllerem z Brna, který je světovou špičkou v matematickém zpracování astrofotografií. Celkové množství dat? Přes 2,6 terabajtu – tolik místa by na disku zabralo zhruba 750 celovečerních filmů.
Marsmeloun: Cíl budoucích výprav
Když se podíváte na Marsmeloun (nar. 2021), budete mít před sebou nejdetailnější mapu Marsu, jakou máme k dispozici. Základ tvoří 73 tisíc satelitních snímků s rozlišením až osm metrů, které v 70. a 80. letech minulého století pořídily sondy Viking 1 a Viking 2. Aby se tato mozaika dala „sešít“ dohromady, vědci využili téměř 40 tisíc měření výškových profilů od sondy Mars Global Surveyor. Co všechno na Marsmelounu najdete? Třeba ledové polární čepičky, obrovské sopky, spletité údolní systémy nebo nesčetné krátery.
Jedním z nejpůsobivějších útvarů na modelu je Údolí Marineru, známé jako Valles Marineris. Vypadá jako obří trhlina v marsovské kůře – měří přes 4000 kilometrů na délku, místy až 600 kilometrů na šířku a hluboké je až 6 kilometrů. Táhne se přes celou pětinu obvodu planety a vzniklo v místech, kde je kůra Marsu oslabená. A proč je vlastně Mars oranžový? Planeta získala svou barvu díky přítomnosti železa v půdě, které tam jednoduše rezaví.
Terralóna: Vesmírný domov lidstva
Stačí si stoupnout zhruba metr od Terralóny (nar. 2020) a najednou uvidíte Zemi tak, jak ji vidí astronauti z Mezinárodní vesmírné stanice. Vlastně ji nevidí jako kouli, ale obrovské těleso pod sebou. Pokud je ve vesmíru něco jako „nahoře“ a „dole“. Model zobrazuje naši planetu na základě snímků pořízených dvěma družicemi – Terrou a Aquou, které se pohybují ve výšce asi 700 kilometrů. Nejmenší detaily mají velikost přibližně jeden kilometr.
Všimněte si třeba sněhové pokrývky na Sibiři nebo Aljašce, bílých atmosférických vírů na jižní polokouli (odborně cyklon), které se otáčejí ve směru hodinových ručiček, nebo explodující sopky Hunga Tonga v Tichomoří. Terralóna nemá severní pól „nahoře“, je skloněna o úhel 23 a půl stupně. Tedy podobně jako naše planeta, jejíž rotační osa svírá s rovinou oběhu kolem Slunce stejný úhel. Díky tomu se během roku mění délka i intenzita denního osvitu, a tedy i střídají roční doby.
Lunalón: Nejbližší vesmírný soused
Víte, kde na Měsíci leží tajemné Moře touhy? Nebo kde se rozprostírá největší dopadový kráter v celé Sluneční soustavě? A co místo přistání čínského vozítka Yutu 2 – víte, kde přesně se dotklo povrchu odvrácené strany Měsíce? Odpovědi na tyto otázky vám dá Lunalón (nar. 2019) – detailní model měsíčního povrchu, vytvořený na základě dat ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter. Tato sonda krouží kolem Měsíce už od roku 2009 a z výšky pouhých 50 kilometrů pořizuje mimořádně ostré snímky, které běžně rozpoznají objekty velké zhruba 100 metrů, ale v některých případech i detaily o velikosti pouhých 50 centimetrů! Díky tomu mohla sledovat místa přistání legendárních misí Apollo, sovětských sond Luna i čínských modulů Chang’e.
Na povrchu Lunalónu najdete přibližně milion kráterů větších než jeden kilometr. Ty největší mají stovky kilometrů v průměru – a právě tyto oblasti často vyplnila temná sopečná láva. Dnes je spatříte jako výrazné tmavé skvrny, kterým říkáme „moře“. S vodou ale nemají nic společného – jde o tiché svědky bouřlivé minulosti našeho vesmírného souseda.
*) Funding for the MDW Survey Project has been provided by the Michele and David Mittelman Family Foundation. David R. Mittelman, Dennis di Cicco, and Sean Walker are founding members of the survey and made possible the acquisition and reduction of the data. Columbia University Astronomy Department is responsible for the final data reduction, calibration, and dissemination of the survey data.